Případ, kdy soud povolil policii zjišťovat, s kým komunikovali novináři serverů Česká justice a Ekonomický deník, považuji za mimořádně vážný. Ne proto, že by novináři měli stát mimo zákon, ani proto, že by únik soudního dokumentu nemohl být předmětem vyšetřování. Ale v okamžiku, kdy stát začne rozkrývat komunikaci novinářů, dotýká se jedné z nejcitlivějších pojistek svobodné společnosti: ochrany novinářského zdroje.
Je důležité říct jednu věc jasně. Ochrana zdroje není výsada novináře. Není to pohodlný štít pro redakce. Je to ochrana lidí, kteří se rozhodnou předat informace ve veřejném zájmu, často s rizikem osobních, profesních nebo právních následků. Bez takových lidí by se veřejnost nikdy nedozvěděla mnoho zásadních informací o fungování státu, justice, politiky, bezpečnostních složek nebo velkých ekonomických zájmů.
Právě proto je opravdu nebezpečné, pokud se ochrana zdroje prolomí lehce, rutinně nebo bez mimořádně pečlivého odůvodnění. Nestačí říct: vyšetřujeme únik, proto potřebujeme zjistit, kdo s kým telefonoval. V demokratickém právním státě musí být takový zásah opravdu výjimečný a přesně zdůvodněný. Musí být přiměřený a musí být jasné, že neexistovala jiná, méně invazivní cesta.
V tomto případě je znepokojivé právě to, že podle zveřejněných informací se soud otázkou ochrany novinářského zdroje prakticky nezabýval. Přitom nejde o detail. Už samotná metadata, tedy informace o tom, kdo, kdy a s kým komunikoval, mohou novinářský zdroj fakticky odhalit. Není potřeba číst obsah zpráv. Někdy stačí čas, číslo a souvislosti.
Má to samozřejmě obrovský dopad do budoucna. Každý člověk, který bude zvažovat, zda novináři předá důležitou informaci, si po takovém případu může říct: raději budu mlčet. Raději neriskovat. A právě v této chvíli nevzniká škoda jen jednomu médiu nebo jednomu novináři. Vzniká škoda veřejnosti.
Svoboda médií totiž nestojí pouze na tom, že novinář může napsat článek. Stojí také na tom, že se k němu vůbec dostanou informace, které někdo mocný nebo vlivný nechce pustit ven. Pokud stát vytvoří atmosféru, ve které se zdroje začnou bát, svobodná žurnalistika se oslabuje.
Nechci tvrdit, že tento konkrétní případ je politicky řízeným útokem. Ale jako člověk, který se dlouhodobě pohybuje v médiích, musím říct, že takový postup státu působí velmi varovně. A v současné politické atmosféře o to víc. Svoboda médií se neomezuje jedním velkým krokem. Oslabuje se postupně, technicky, úředně, právními kroky, které na první pohled vypadají jako běžná procedura.
Když se podíváme do Maďarska, vidíme, že cesta k ovládnutí mediálního prostoru nezačínala vypnutím redakcí. Začala tlakem, zpochybňováním, změnou pravidel, ekonomickým nátlakem, personálními zásahy a vytvářením prostředí, ve kterém si redakce a jejich zdroje začaly dávat pozor, co ještě mohou říct.
Česká republika není Maďarsko. A právě proto bychom měli být citliví na okamžiky, kdy se podobné mechanismy začínají objevovat v náznacích. Ochrana novinářských zdrojů je jedním z těch míst, kde se pozná skutečný vztah státu ke svobodným médiím. Ne podle vyjádření politiků, ale podle toho, jak se stát chová, když média zveřejní něco nepohodlného.
Do tohoto kontextu zapadá i současná debata o veřejnoprávních médiích. Pokud se vedle případů zasahování do ochrany zdrojů objevují zásadní snahy dostat Českou televizi a Český rozhlas do závislosti na státním rozpočtu a momentální politické vůli, není možné nad tím mávnout rukou.
Veřejnoprávní média musí být kritizovatelná. Novináři musí být odpovědní. Redakce musí pracovat profesionálně. Ale to neznamená vytvářet tlak, který může vést k autocenzuře, strachu zdrojů a postupnému oslabování nezávislé žurnalistiky.
Média nejsou nepřítel státu. Jsou kontrolou moci. A pokud stát začne příliš snadno hledat, kdo s novináři mluví, měli bychom zbystřit všichni. Protože příště už nemusí jít o jeden soudní dokument, jednoho novináře nebo jednu kauzu. Příště může jít o to, zda se lidé ještě vůbec odváží říct pravdu.