Byl 27. březen 2021 a v aljašských horách se schylovalo k poslednímu sjezdu dne. Pohoří Chugach Mountains patří mezi nejvyhledávanější místa světa pro heli-skiing – sport, při němž vrtulník dopravuje lyžaře a snowboardisty na vrcholky hor, kam nevedou lanovky ani cesty. Pro milovníky prašanu jde o absolutní vrchol zážitku.
Právě tady, vysoko nad ledovcem Knik nedaleko města Palmer, se odehrála tragédie, která zasáhla nejen Českou republiku, ale i celý svět byznysu. Při havárii vrtulníku zahynul nejbohatší Čech Petr Kellner spolu se čtyřmi dalšími lidmi. Jediný člověk přežil.
Ve vyšetřovací zprávě amerického Národního úřadu pro bezpečnost dopravy NTSB je Petr Kellner uveden pouze jako „Passenger – Aft Seat No. 4“, tedy cestující na zadním sedadle číslo čtyři. Za tímto strohým označením se však skrývá silný lidský příběh posledních minut a hodin jedné z nejznámějších českých osobností posledních desetiletí.
Na palubě vrtulníku Airbus AS350-B3 společnosti Soloy Helicopters sedělo šest lidí. Stroj pilotoval třiatřicetiletý Zachary Russell, zkušený pilot s více než třemi tisíci nalétanými hodinami, z toho více než patnácti sty přímo na typu AS350. Vedle něj seděl hlavní horský průvodce Gregory Harms. Na zadní lavici byli další průvodce Sean McManamy, francouzský snowboardista a dlouholetý Kellnerův přítel Benjamin Larochaix, český snowboardista a fotograf David Horváth a Petr Kellner.
Den přitom začal zcela běžně. Vrtulník přiletěl krátce před třetí hodinou odpoledne k soukromé rezidenci u jezera Wasilla, odkud skupina odstartovala směrem do hor. Podle pozdější výpovědi Davida Horvátha bylo počasí „hezké“, ale zároveň působilo zvláštně a trochu znepokojivě. Odlet se kvůli podmínkám dokonce o něco opozdil. Během odpoledne skupina absolvovala pět nebo šest výsadků na horské svahy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížilo nebezpečí.
Poslední let dne začal v 18 hodin 27 minut. Vrtulník zamířil na další hřeben, odkud měli lyžaři absolvovat závěrečný sjezd. GPS data později umožnila vyšetřovatelům zrekonstruovat poslední minuty téměř sekundu po sekundě. Krátce po 18:33 se stroj pohyboval jen několik metrů nad zemí a prakticky se vznášel nad úzkým horským hřebenem ve výšce přes 1900 metrů nad mořem. Pilot se pokoušel přistát. První pokus ale nevyšel a vrtulník se znovu zvedl, aby se dostal do lepší pozice pro druhé přiblížení.
Pak přišel okamžik, který rozhodl o osudu všech na palubě.
Sníh byl mimořádně lehký a suchý. Rotor vrtulníku jej při visení nad hřebenem rozvířil do hustého oblaku, který během několika sekund pohltil celý stroj. Zmizelo nebe, zmizely hory, zmizel horizont. Pilot najednou neviděl nic.
Přeživší David Horváth později vyšetřovatelům řekl, že vrtulník byl náhle „pohlcen mlhou“ a celý prostor vypadal jako „malá bílá místnost“. Piloti tento jev znají pod názvem whiteout a patří mezi nejnebezpečnější situace v horském létání. Pilot v takové chvíli ztrácí orientaci a nedokáže určit svůj pohyb vůči terénu. NTSB později dospěla k závěru, že právě ztráta vizuální reference byla bezprostřední příčinou nehody.
V kabině si nebezpečí uvědomil i někdo z cestujících.
„Don't do it!“
„Nedělej to!“
Podle výpovědi přeživšího zazněla tato slova třikrát těsně před katastrofou. Vyšetřovací zpráva nikdy neuvedla, kdo je pronesl. Dodnes není jasné, zda šlo o Petra Kellnera, Benjamina Larochaixe nebo někoho jiného na zadních sedadlech. Jisté je pouze to, že několik sekund poté se vrtulník začal prudce pohybovat dozadu směrem ke svahu.
Náraz přišel téměř okamžitě.
Vrtulník narazil přibližně pět metrů pod vrcholem hřebene a následně se několikrát odrazil od skalnatého svahu. Poté se začal kutálet dolů po horském úbočí. Hlavní část vraku se zastavila zhruba 150 metrů pod místem prvního nárazu a trosky byly rozesety v pásu dlouhém téměř tři sta metrů. Vyšetřovatelé následně potvrdili, že vrtulník byl technicky v pořádku a že žádná mechanická závada nehodě nepředcházela.
Právě v tomto okamžiku se technická vyšetřovací zpráva mění v lidský příběh.
David Horváth zůstal po zastavení vrtulníku uvězněný uvnitř trosek, zaklíněný mezi dalšími pasažéry a zasypaný sněhem. Když se rozhlédl kolem sebe, uviděl ve sněhu sedět člověka ze sedadla číslo čtyři.
Byl to Petr Kellner.
Oba spolu ještě komunikovali krátkými větami.
Oba byli při vědomí.
Oba byli naživu.
Podle pozdějších svědeckých výpovědí i soudních dokumentů oba předpokládali, že pomoc dorazí během krátké doby. Některé informace z pozdějších soudních řízení naznačují, že se Petr Kellner mohl snažit najít satelitní telefon nebo jiný způsob komunikace se záchranáři. Vyšetřovací zpráva však potvrzuje pouze to, že se následně začal pomalu posouvat po svahu dolů v sedící poloze.
David Horváth nevěděl proč.
Možná hledal pomoc.
Možná se snažil dostat do bezpečnější pozice.
Možná bojoval s následky zranění a šoku.
Po chvíli ale přestal odpovídat.
To je poslední okamžik života Petra Kellnera, který lze z veřejně dostupných dokumentů s jistotou rekonstruovat.
Mezitím však nikdo nevěděl, že vrtulník spadl.
Poslední sledovací signál přišel krátce po nehodě. Už v 19:15 pracovník odpovědný za sledování letu upozornil nadřízeného, že se vrtulník čtyřicet minut nepohnul a že s posádkou není spojení. Přesto nebyl okamžitě spuštěn záchranný plán. Další heli-ski společnost situaci vyhodnotila jako běžný provoz a očekávala, že vrtulník pouze dokončuje poslední výsadek. Později dokonce zazněla chybná informace, že se stroj vrací zpět k rezidenci u jezera Wasilla.
V té době už ale vrtulník více než hodinu ležel rozbitý vysoko v horách.
Nouzový plán byl aktivován až po osmé hodině večer. Vrak se podařilo lokalizovat kolem 21:36 a první záchranáři se k troskám dostali až krátce po půlnoci, přibližně pět hodin a čtyřicet minut po nehodě. David Horváth byl nalezen stále připoutaný bezpečnostním pásem uvnitř vraku. Do nemocnice byl transportován s těžkou hypotermií a rozsáhlými omrzlinami obou rukou.
Právě závěr celého příběhu je možná tím, co dělá aljašskou tragédii Petra Kellnera tak mimořádně silnou i několik let po nehodě. Nejde totiž o případ, kdy by všichni na palubě zahynuli okamžitě při nárazu. Vyšetřovací zpráva i výpověď jediného přeživšího ukazují, že minimálně dva lidé byli po pádu stále naživu – David Horváth a Petr Kellner. A právě od tohoto okamžiku začínají otázky, na které už pravděpodobně nikdy nebude možné s jistotou odpovědět.
Oficiální dokumenty uvádějí jako příčinu Kellnerovy smrti tupá poranění vzniklá při nárazu vrtulníku do horského svahu. To však automaticky neznamená, že smrt nastala okamžitě. V traumatologii není neobvyklé, že člověk po velmi vážných vnitřních poraněních zůstává ještě určitou dobu při vědomí a komunikuje se svým okolím.
Právě proto se později objevila otázka, která dodnes provází celou tragédii:
Mohlo všechno dopadnout jinak, kdyby pomoc dorazila dříve?
NTSB na tuto otázku přímo neodpovídá. Ve své zprávě pouze konstatuje, že opožděné vyhlášení pátrání a zpožděná aktivace záchranných složek prodloužily dobu, po kterou byli přeživší vystaveni extrémním podmínkám aljašských hor.
Časová osa přitom působí i dnes téměř neuvěřitelně. Od nehody v 18:36 do příletu prvních záchranářů v 00:15 uplynulo téměř šest hodin. Šest hodin v nadmořské výšce přes 1900 metrů, při teplotách hluboko pod bodem mrazu a v silném horském větru.
David Horváth přežil jen díky mimořádné kombinaci okolností. Zůstal uvězněný uvnitř vraku, částečně chráněný konstrukcí vrtulníku a sněhem. Přesto byl do nemocnice převezen s těžkou hypotermií a jeho tělesná teplota dosahovala pouze 27,7 stupně Celsia.
Petr Kellner se podle svědectví nacházel mimo trosky vrtulníku, přímo vystavený větru, mrazu a otevřenému horskému prostředí. Vyšetřovací zpráva uvádí, že se po určité době začal pomalu pohybovat po svahu dolů v sedící poloze a následně přestal reagovat. Proč se rozhodl opustit místo dopadu, už dnes nikdo neví.
Mohl hledat bezpečnější místo chráněné před větrem. Mohl se pokoušet najít komunikační zařízení nebo satelitní telefon. Mohl být dezorientovaný následkem zranění, šoku nebo nastupujícího podchlazení. A stejně tak je možné, že se jednoduše snažil dostat blíž k místu, odkud očekával příchod pomoci.
Lidský organismus po těžkém traumatu často reaguje způsobem, který se zvenčí může zdát nelogický. Kombinace krvácení, bolesti, šoku a rychle nastupující hypotermie zásadně ovlivňuje rozhodování i orientaci člověka během prvních minut po nehodě.
Vyšetřování nakonec ukázalo, že tragédii nezpůsobila jediná chyba ani jediný člověk.
Byl to řetězec událostí.
Lehký prašan vytvořil whiteout.
Pilot ztratil orientaci v bílé tmě.
Výcvik pro podobné situace nebyl podle NTSB dostatečný.
Postupy sledování letu nebyly nastaveny tak, aby umožnily rychlou reakci.
Objevila se mylná informace, že se vrtulník vrací na základnu.
A záchranná akce začala o několik hodin později, než mohla.
Každý z těchto faktorů by sám o sobě pravděpodobně katastrofu nezpůsobil.
Dohromady však vytvořily situaci, ze které už nebylo návratu.
Ve vyšetřovací zprávě NTSB zůstává Petr Kellner pouze jako „Passenger – Aft Seat No. 4“.
Za tímto technickým označením ale stojí člověk, který vybudoval jednu z největších podnikatelských skupin ve střední Evropě, ovlivnil ekonomiky několika zemí a zaměstnával desetitisíce lidí po celém světě.
V posledních známých minutách svého života však nebyl investorem, miliardářem ani nejbohatším Čechem.
Byl člověkem sedícím ve sněhu vysoko v aljašských horách, který podle dostupných svědectví přežil samotný pád vrtulníku, ještě komunikoval s jediným přeživším a pravděpodobně věřil, že pomoc dorazí každou chvíli.
Jestli by rychlejší záchrana změnila jeho osud, dnes už s jistotou neví nikdo.
Právě tato nejistota je možná tím, co dělá celý příběh Petra Kellnera i po letech tak mimořádně silným a bolestivým.