Je fascinující, kolik hrdinů dnes žije mezi námi. Nepotkáte je na ulici, neuvidíte je nic organizovat, tvořit ani nést odpovědnost. Ale stačí otevřít sociální sítě – a najednou jste obklopeni armádou neohrožených bojovníků. Klávesoví válečníci. Česká specialitka, skoro jako knedlíky.
Z bezpečí gauče, ideálně v papučích a s kávou v ruce, se vede ten nejdůležitější boj dnešní doby: boj o poslední slovo v komentářích. Tady se hodnotí, soudí, uráží a „chytrolínkuje" s lehkostí, která by byla obdivuhodná… kdyby za ní něco stálo.
Jenže často nestojí.
Stačí jeden příspěvek – a hned se vyrojí odborníci na všechno. Politika? Jasně. Ekonomika? Samozřejmě. Výchova dětí, architektura, medicína, vesmír? Není problém. Všechno je špatně, všechno by šlo udělat líp. Jen se jaksi nedozvíme jak – a už vůbec ne od lidí, kteří by to skutečně někdy zkusili.
Negace se stala novým sportem. Čím ostřejší komentář, tím víc lajků. Čím větší sarkasmus, tím větší pocit vítězství. A přitom… co to vlastně je za vítězství? Vyhrát hádku s někým, koho neznám, o něčem, co jsem nikdy nezkusil?
Možná by stálo za to zkusit malý experiment. Vzít tu energii, kterou člověk vloží do psaní jedovatých komentářů, a investovat ji jinam. Něco vytvořit. Něco zorganizovat. Něco zlepšit – byť jen ve svém okolí. Zjistit na vlastní kůži, jak složité je něco vymyslet, prosadit a dotáhnout do konce.
Protože ono to není tak snadné, jak to vypadá zpoza klávesnice.
Kritika má své místo. Bez ní bychom se nikam neposunuli. Ale kritika bez snahy, bez odpovědnosti a bez vlastní zkušenosti? To je jen hluk. Digitální ozvěna ega, která nic nepřináší.
Možná by tedy nebylo od věci, kdybychom občas zavřeli komentáře a otevřeli realitu. Vypnuli klávesnici a zapnuli vlastní iniciativu. Méně boje na internetu, více činů v reálném světě.
Protože skutečný hrdina se nepozná podle toho, jak rychle napíše komentář. Ale podle toho, co po něm zůstane.