Je to externí orgán sebevědomí.
Čím větší maska chladiče, tím naléhavější potřeba vysvětlit okolnímu světu, kdo je tady samec.
A přesně na jednoho takového narazila mladá žena s osmiletou dcerou na dálnici D6 u Jesenice.
Projížděla stavbou.
Padesát.
Třicet.
Zase padesát.
A dělala tu strašnou věc, která některé řidiče dokáže přivést téměř k nepříčetnosti.
Dodržovala rychlost.
Za ní černé SUV.
Lepilo se na ni.
Blikalo.
Troubilo.
Pak ji předjelo, začalo vybržďovat a nakonec před ní zastavilo.
A člověk by řekl, že tím máme letošního vítěze krajského přeboru v silničním buranství.
Nemáme.
To nejlepší teprve přijde.
Řidič vystoupil.
Došel k jejímu autu.
Otevřel dveře.
A začal tu ženu podle policie surově bít do hlavy a do těla.
Před její osmiletou dcerou.
Tady už mi humor trochu dochází.
Protože silniční blbec, který bliká, troubí a lepí se vám na kufr, je bohužel folklór.
Ale chlap, který zastaví auto, otevře ženě dveře a začne ji mlátit před jejím dítětem, už není žádný „nervózní řidič“.
To je násilí.
A auto je v tu chvíli jen prostředek, kterým si pachatel vytvořil příležitost.
A víte, kdo se v celé té situaci zachoval duchapřítomně?
Osmiletá holčička.
Když muž zjistil, že je všechno na palubní kameře, pokusil se podle policie kameru získat.
Ta malá ji schovala pod sedadlo.
Takže si to shrňme.
Dospělý chlap v SUV ztratil nervy.
Osmileté dítě je neztratilo.
To není úplně lichotivý výsledek testu dospělosti.
Pak přišlo vysvětlování.
Podle medializovaných informací muž tvrdil, že měl pocit, že předtím vybržďovala ona jeho.
Jenže palubní kamery mají jednu velmi nepříjemnou vlastnost.
Nemají ego.
Nemají špatný den.
Nemají potřebu vyhrát hádku.
Prostě zaznamenávají.
A záznam podle policie verzi napadené ženy potvrzuje.
Takže nám tu zůstává ona podivuhodná rovnice:
Žena jede podle omezení.
Muž se rozčílí.
Vybrzdí ji.
Zastaví provoz.
Napadne ji.
A potom se ještě pokouší vysvětlit, proč za to vlastně může někdo jiný.
To už není silniční provoz.
To je psychologický seminář na kolech.
A právě tady bych chtěl říct něco, co možná nebude úplně populární.
Myslím, že jsme k podobnému chování příliš tolerantní.
Řekneme:
Agresivní řidič.
Incident.
Konflikt.
Potyčka.
Emoce za volantem.
Ne.
Konflikt je, když se dva lidé pohádají o parkovací místo.
Emoce jsou, když někomu řeknete něco, co by před dětmi nemělo zaznít.
Ale když někoho úmyslně vybrzdíte na dálnici, donutíte ho zastavit a potom ho jdete fyzicky napadnout, dostáváme se někam úplně jinam.
Auto váží tunu a půl.
Někdy dvě.
Při dálniční rychlosti je to obrovská masa železa s energií, která dokáže během několika vteřin zabít několik lidí.
Řidičský průkaz proto podle mě není nějaké nezadatelné lidské právo.
Je to oprávnění.
Společnost vám říká:
Dobře. Věříme vám, že jste natolik příčetný a odpovědný, že vám dovolíme ovládat dvě tuny železa mezi ostatními lidmi.
A pokud někdo toto železo začne používat k vyřizování osobních účtů, zastrašování a silničnímu teroru, měli bychom si položit jednoduchou otázku:
Proč bychom mu ho měli za nějakou dobu zase bez problémů vrátit?
Já bych chtěl, aby české zákony dokázaly být v podobných případech opravdu tvrdé.
Ne kvůli pomstě.
Kvůli ostatním.
Pokud se prokáže, že někdo vědomě použil automobil k nebezpečnému vybržďování a potom ještě fyzicky napadl člověka, měla by podle mě existovat možnost říct:
Milý pane, veřejná doprava je nádherná věc.
Máme vlaky.
Máme autobusy.
Máme jízdní řády.
A pokud budete hodný, můžete si sednout i k okénku.
Protože tohle není pokuta za špatné parkování.
Tohle není o pět kilometrů překročená rychlost.
Tady někdo podle policejního popisu nejprve ohrožoval auto, ve kterém seděla matka s dítětem, a potom tu matku před tím dítětem zbil.
Mimochodem – to dítě si ten okamžik možná ponese v hlavě ještě dlouho.
A to je na celé věci možná nejhorší.
My dospělí si pak přečteme článek.
Rozčílíme se.
Napíšeme komentář.
Dáme palec.
Za dva dny přijde jiná zpráva.
Ale osmiletá holka seděla v autě a dívala se, jak cizí chlap otevřel dveře a začal mlátit její mámu.
To už žádná palubní kamera nesmaže.
A ještě jednu věc.
Já jsem vyrostl v době, kdy nám otcové občas říkali různé staromódní věci.
Některé byly pitomé.
Některé bych dnes dětem neopakoval.
Ale jedna mi připadá pořád docela použitelná:
Chlap ženskou nemlátí.
Tečka.
Nemusíme k tomu pořádat konferenci.
Nemusíme sestavovat panel odborníků.
Nemusíme zkoumat objem motoru, dopravní situaci ani momentální hladinu testosteronu.
Chlap, který potřebuje dokazovat svoji sílu tím, že mlátí ženu před jejím osmiletým dítětem, totiž ve skutečnosti žádnou sílu nepředvádí.
Předvádí její pravý opak.
A možná bychom si vůbec měli začít více všímat silniční agrese.
Problikávání.
Lepení se několik metrů za auto.
Úmyslného vybržďování.
Vytlačování.
Honění se po dálnici.
Protože to nejsou drobné mužské folklórní disciplíny.
Při stovce nebo sto třiceti kilometrech v hodině může jedna taková demonstrace ega skončit pohřbem člověka, který s celým tím divadlem neměl vůbec nic společného.
A tak bych měl dnes ráno jedno malé přání.
Abychom přestali zaměňovat agresivitu za sílu.
Velké auto za autoritu.
A řidičský průkaz za doživotní nárok.
Protože skutečně silný chlap nepotřebuje na dálnici vychovávat cizí ženu.
A už vůbec ji nepotřebuje mlátit.
Velké SUV si totiž můžete koupit.
Velkým chlapem se musíte stát.